Nenásleduje nic veselého.
"University experience" je mantra anglických vysokoškoláků a všech, kteří na anglických vysokoškolácích vydělávají. Naposledy jsem měla to potěšení dozvědět se něco o tom, jaký jsem lůzr, z vydání "Cosmo on Campus", které nám zadarmo rozdávali před menzou (jinak bych za to peníze nevyhodila, ne proto, že bych se všeobecně cítila nějak intelektualně povznesena nad takovýmito plátky, české elle mám pomalu předplacené, ale protože úroveň anglické cosmopolitní mutace je někde u víkendové přílohy AHA). V "cosmu" jsem se dočetla spoustu rad, jak si "university experience" nezkazit - a sakra mě mrzí, že jsem si ten časopis praštila do koše, protože to stálo za šíření - například nebydlet se svým přítelem, nechodit na nudné přednášky, nezapomínat se před spaním odlíčit (myšlenkový pochod: neodlíčíte se -> budete mít pupínky -> nebudete se na párty cítit dostatečně sebejistá -> nebudete svá -> nesbalíte the hottest guy in the club), nevařit snídani svým one-night standům, nebydlet na koleji, nedávat si semináře na devátou. Jou. A já, husa hloupá, jsem vždycky žila v tom, že na vysokou chodím proto, abych se něco dozvěděla, naučila, podusila mozkové závity, zvýšila šanci, že ze mě v životě něco bude. No ale jako obvykle jsem se svým Weltbildem zaseknutá někde v pozdním devatenáctém století, dnešní vysoká je o tom, že si ji člověk "užije". Tři roky na vysoké (tady většina lidí končí po bakaláři), jak mi tady na každém rohu vtlouká někdo do hlavy, jsou ta nejlepší léta mého života, protože "později už na kalení nebude čas".
A tak si říkám, kde se stala chyba - já, když jsem zjistila, že se středoškolská nepřímá úměra mezi časem stráveným učením a výslednou známkou velice bolestivě změnila na úměru přímou, jsem sice nezačala makat jako lodní šroub, ale dejme tomu jsem zvýšila své pracovní nasazení (což stejně k ničemu nevedlo, ale to je jiná kapitola). Což, při každotýdenním výčtu domácích ůkolů, povinné literatury, esejí, úkolů na semináře, prezentací a obdobných otravností smíchaných s omniprezentní prokrastinací rezultuje v to, že jsem ráda, když do pondělního večera stihnu sepsat svoji To-Do-List. Potom trávím smutné a dlouhé večery ve svém chudém kamrlíku osvětleném pouze mihotavým světlem poslední lojové svíce... ne, počkat, to byl Lenin. Já je trávím v kamrlíku promrzlém, protože topení je zde předmět pouze okrasný, nikoli funkční, a osvětleném chabým světlem dvou ca. 20W žárovek (správa kolejí zřejmě počítá s tím, že studenti mají infračervené vidění) a jedním žárovčičkovým vánočním řetězem. No, tak v takovýchto strastiplných podmínkách trávím nad depresivní hromadou učebnic večery, zatímco všichni kolem mě paří. Kde na to sakra berou čas? Přece není možné, aby ten můj pseudoobor byl časově nejnáročnější studium na celé téhle škole? Evidentně je chyba ve mně. A jakto, že si sousedka vylepila na dveře do chodby papír s nápisem "prosím, před jedenáctou dopoledne zavírejte dveře opatrně" - před jedenáctou dopoledne já už mám za sebou dvě hodiny přednášek, případně pokud mám volno, tak dvě hodiny v knihovně. A jak to, že jinou sousedku potkávám ve tři odpoledne v županu? Teď nechci předstírat, že jsem příkladný student - houby houby, zlatá rybko, jsem jednoznačný přeborník v počtu nalétaných kilometrů během školního roku - ale i v těch častých chvílích, co se flákám, tak mi někde vzadu v hlavě takový dost nepříjemný hlásek dost nahlas ječí "měla by ses učit, budeš blbá, nic z tebe nebude, vlastní rodiče se pomalu pasou, abys ty tu mohla být, a ty teď takhle lemplíš???
Četla jsem rozhovor s jedním Manchesterským profesorem filosofie, který řekl, že (volná parafráze) když dřív student dostal špatnou známku, šel se svému profesorovi omluvit. Dneska, když někomu dá špatnou známku, nakluše ten dotyčný do kabinetu v závěsu za svým právníkem. Což se mi tak úplně nehodí do kontextu, ale přijde mi to hezké.
No. Co jsem vlastně chtěla světu sdělit? Asi nic zásadního. Mezi řádky čtěte "nestíhám a depresím ze špatných známek", případně "proč tu kurva netopí". Takže asi tak.
