den II.

Huhuuu, začíná to být akční! Včera jsem byla na pohovoru u pekaře - pekař měl napůl pleš, v uchu náušnici, na stole rozložené FAZ (nejserióznější německé noviny, plus minus centimetr tlusté), pevný stisk ruky, nabídku lehce prodprůměrného platu, nadprůměrnou inteligenci a příjemný přístup k zaměstnancům ("kolem vánoc přimhouřím oko a třeba toleruju sem tam pozdní příchod"). Půl hodiny jsme probírali můj životopis a věci s ním spojené (aneb veselé historky z práce průvodkyně, jaké auto bych chtěla, kdybych si nějaké mohla koupit, systém německého školství, francouzštinu a evropskou energetickou politiku), během pěti minut se domluvili na "probetag" (den na zkoušku) a bylo to. Den na zkoušku je zítra, ale už teď jsem identifikovala dvě zásadní negativa práce u pekaře: musela bych vlastnoručně obkládat housky salámem a chodit v modré zástěře (modrou ja nerada, nejde mi k očím). Tak jsem zvědavá, co všechno k tomu přibyde po zítřejší 10:00 - 16:00 šichtě ("pevnou obuv a odvahu s sebou, slečno!"), očekávám něco ve smyslu alergické reakce na drobné, krvavého průjmu, averze k pečivu, averze k zákazníkům, averze k lidstvu všeobecně. Držte palce, ať to ve zdraví všichni přežijeme (a ať mě nevyhostí, neb jsem do smlouvy o zkušebním dni napsala adresu, na které zatím nejsem přihlášená, protože jsem se za ten týden nebyla schopna dokopat na městský úřad, ehm, a prý mu tam často chodí policajti kontrolovat, jestli nezaměstnává někoho na černo, ehm, a mám dojem, že by se jim to mohlo lehce nelíbit, ehm).

Klábosení s pekařem bylo v pondělí, v sobotu předtím v nějakou nekřesťanskou hodinu (tak půl dvanácté) zvoní telefon: volá promod. A prý ať přijdu v úterý na probetag. Oddechla jsem si, že se to nekryje s pekařem, vyhrabala z kufru promod kalhoty, promod tričko a promod tílko (mimikry), napsala tuto radostnou novinu mámě (možná zaměstnanecká sleva do jejího oblíbeného obchodu) a začala meditovat nad tím, že být pekařka je daleko hustší, alternativnější a volnomyšlenkářštější než prodávat hadry (byť pěkné) a že tam vlastně vůbec nechci. No, nebudu to protahovat, po čtyřech hodinách (a během nich) v promodu jsem:
- byla utahaná jako kdybych na mostecku týden kutala uhlí
- si předsevzala, že vykoupím tak 99 procent nové kolekce
- byla pětkrát napomenuta šéfovou s poetickým jménem Desirée (nevím proč, ale strašně mi to připomíná Kopfrkinglovu Lakmé), že příliš pomalu vybaluju bedny s novým oblečením, případně že ho příliš pomalu věším na ramínka (aneb jak neudělat dobrý dojem snadno a rychle)

- jedné zákaznici přinesla na její přání blůzku "v její velikosti" (nespecifikovala to). Ona si ji vzala, koukla na cedulku, koukla na mě a pravila "ale já nenosím čtyřicítku, ja mám šestatřicet". Odešla bez nákupu.
- vybalila a na ramínka pověsila asi deset beden oblečení - z ruček čínských dětských nádeníčků s platem $1,50 na týden přímo do ruček mých s platem $0,00, protože probetag je zadarmo
- zjistila, kdo způsobuje globální oteplování, ekologickou apokalypsu a klausovu literární tvorbu - promod! Představte si obrovskou bednu plnou různého oblečení, čerstě dolifrovanou z říše středu. Oblečeni v bedně je zabaleno do igelitových pytlů. JEDNOTLIVĚ. Jakože vážně, každé tričko, tílko, látková čelenka do vlasů (!) jsou zabalené v obrovském igelitovém pytli. Když vybalíte jednu bednu, dostanete výsledný produkt skládající se z hromádky oděvu a vedle se vršící anapurny igelitu. I mně, člověku vychovanému v domácností bez tříděného odpadu, se při pohledu na ty hory zbytečně procmrndané ropy protočily panenky

- strávila odhadem půl hodiny hledáním správného umístění pro světlepískové tříčtvrteční kalhoty v krámě plném světlých kalhot a oděvů vůbec (ve srovnání s tím je pověstná jehla a seno trapárna pro šumaře)
- zanechala dojem "moc milého, ale stydlivého děvčete", jak se nechala desirée slyšet
- si pravděpodobně zavřela dveře do světa modního maloobchodu.

Takže tak. Lakmé/Desirée se mi prý do pátku ještě ozve, jestli jako jo nebo ne. Pravděpodobně to bude samozřejmě ne, ale čistě hypoteticky má promod oproti pekaři dvě zásadní výhody: plat o euro padesát na hodinu vyšší a místo modré zástěry černá nebo růžová trička (víte co, člověk musí brát v potaz všechny aspekty možného zaměstnání, že ano). Nevýhoda je delší cesta do práce (místo čtyřiceti vteřin minuta a čtyřicet vteřin, och) a koncentrace devatenáctiletých dylin (což opravdu PROBLÉM je). No ale co nad tím vůbec přemýšlím, stejně mě tam nevezmou a pekař se mnou zítra vyrazí dveře, jen co mu někdo přijde zreklamovat blonďatý vlas v sezamové housce s vejcem a šunkou, takže to stejně nebudu muset řešit. Ale říkám, aspoň je to akční.

To Do: dopsat na svůj osobní epic fail seznam

den druhý

Huhuuu, začíná to být akční! Včera jsem byla na pohovoru u pekaře - pekař měl napůl pleš, v uchu náušnici, na stole rozložené FAZ (nejserióznější německé noviny, plus minus centimetr tlusté), pevný stisk ruky, nabídku lehce prodprůměrného platu, nadprůměrnou inteligenci a příjemný přístup k zaměstnancům ("kolem vánoc přimhouřím oko a třeba toleruju sem tam pozdní příchod"). Půl hodiny jsme probírali můj životopis a věci s ním spojené (aneb veselé historky z práce průvodkyně, jaké auto bych chtěla, kdybych si nějaké mohla koupit, systém německého školství, francouzštinu a evropskou energetickou politiku), během pěti minut se domluvili na "probetag" (den na zkoušku) a bylo to. Den na zkoušku je zítra, ale už teď jsem identifikovala dvě zásadní negativa práce u pekaře: musela bych vlastnoručně obkládat housky salámem a chodit v modré zástěře (modrou ja nerada, nejde mi k očím). Tak jsem zvědavá, co všechno k tomu přibyde po zítřejší 10:00 - 16:00 šichtě ("pevnou obuv a odvahu s sebou, slečno!"), očekávám něco ve smyslu alergické reakce na drobné, krvavého průjmu, averze k pečivu, averze k zákazníkům, averze k lidstvu všeobecně. Držte palce, ať to ve zdraví všichni přežijeme (a ať mě nevyhostí, neb jsem do smlouvy o zkušebním dni napsala adresu, na které zatím nejsem přihlášená, protože jsem se za ten týden nebyla schopna dokopat na městský úřad, ehm, a prý mu tam často chodí policajti kontrolovat, jestli nezaměstnává někoho na černo, ehm, a mám dojem, že by se jim to mohlo lehce nelíbit, ehm).

Klábosení s pekařem bylo v pondělí, v sobotu předtím v nějakou nekřesťanskou hodinu (tak půl dvanácté) zvoní telefon: volá promod. A prý ať přijdu v úterý na probetag. Oddechla jsem si, že se to nekryje s pekařem, vyhrabala z kufru promod kalhoty, promod tričko a promod tílko (mimikry), napsala tuto radostnou novinu mámě (možná zaměstnanecká sleva do jejího oblíbeného obchodu) a začala meditovat nad tím, že být pekařka je daleko hustší, alternativnější a volnomyšlenkářštější než prodávat hadry (byť pěkné) a že tam vlastně vůbec nechci. No, nebudu to protahovat, po čtyřech hodinách (a během nich) v promodu jsem:
- byla utahaná jako kdybych na mostecku týden kutala uhlí
- si předsevzala, že vykoupím tak 99 procent nové kolekce
- byla pětkrát napomenuta šéfovou s poetickým jménem Desirée (nevím proč, ale strašně mi to připomíná Kopfrkinglovu Lakmé), že příliš pomalu vybaluju bedny s novým oblečením, případně že ho příliš pomalu věším na ramínka (aneb jak neudělat dobrý dojem snadno a rychle)
- jedné zákaznici přinesla na její přání blůzku "v její velikosti" (nespecifikovala to). Ona si ji vzala, koukla na cedulku, koukla na mě a pravila "ale já nenosím čtyřicítku, ja mám šestatřicet". Odešla bez nákupu.
- vybalila a na ramínka pověsila asi deset beden oblečení - z ruček čínských dětských nádeníčků s platem $1,50 na týden přímo do ruček mých s platem $0,00, protože probetag je zadarmo
- zjistila, kdo způsobuje globální oteplování, ekologickou apokalypsu a klausovu literární tvorbu - promod! Představte si obrovskou bednu plnou různého oblečení, čerstě dolifrovanou z říše středu. Oblečeni v bedně je zabaleno do igelitových pytlů. JEDNOTLIVĚ. Jakože vážně, každé tričko, tílko, látková čelenka do vlasů (!) jsou zabalené v obrovském igelitovém pytli. Když vybalíte jednu bednu, dostanete výsledný produkt skládající se z hromádky oděvu a vedle se vršící anapurny igelitu. I mně, člověku vychovanému v domácností bez tříděného odpadu, se při pohledu na ty hory zbytečně procmrndané ropy protočily panenky
- strávila odhadem půl hodiny hledáním správného umístění pro světlepískové tříčtvrteční kalhoty v krámě plném světlých kalhot a oděvů vůbec (ve srovnání s tím je pověstná jehla a seno trapárna pro šumaře)
- zanechala dojem "moc milého, ale stydlivého děvčete", jak se nechala desirée slyšet
- si pravděpodobně zavřela dveře do světa modního maloobchodu.

Takže tak. Lakmé/Desirée se mi prý do pátku ještě ozve, jestli jako jo nebo ne. Pravděpodobně to bude samozřejmě ne, ale čistě hypoteticky má promod oproti pekaři dvě zásadní výhody: plat o euro padesát na hodinu vyšší a místo modré zástěry černá nebo růžová trička. Navýhoda je delší cesta do práce (místo čtyřiceti vteřin minuta a čtyřicet vteřin, och) a koncentrace devatenáctiletých dylin (což opravdu PROBLÉM je). No ale co nad tím vůbec přemýšlím, stejně mě tam nevezmou a pekař se mnou zítra vyrazí dveře jen co mu někdo přijde zreklamovat blonďatý vlas v sezamové housce s vejcem a šunkou, takže to stejně nebudu muset řešit. Ale stejně, aspoň je to akční.

How to find a job (not) [part 1]

Jo, uznávám, vy všichni, kdo jste mi někdy předhazovali, že jsem rozmazlený, zludařený jedináček, co vůbec netuší nic o skutečném světě - ano, měli jste pravdu, přátelé. Týden konfrontace s tvrdou realitou pracovního trhu a já mám morál tak akorát na to, sednout na první vlak do Prahy, doma se plačíc zhroutit na pohovku a nechat si od maminky vařit krupicovou kaši s kakaem. No ale popořadě.

Abecedu svých momentálních problémů jsem se rozhodla začít řešit od písmene E - tedy najít si práci. Chtěla bych nějakou, kde uplatním těch pár znalostí, co jsem si ze tří let studia odnesla, která bude zajímavá, bude mě bavit, bude dobře vypadat na životopise, budou tam milí lidé a kde dostanu slušný plat. A teď tu o Popelce. No ale že je mi jasné, že naděje, najít něco takového, se limitně blíží nule, zrodil se v mé hlavě jeden z mých geniálních Plánů: budu systematicky hledat tento můj dream job, ale že to bude běh na dlouhou trať a i během toho běhu bych měla něco jíst, najdu si na přechodnou dobu i nějakou výpomocnou pseudopráci. V Německu existuje institut takzvaných "400€-Jobs" - "minipráce" (400€ je hranice, do které zaměstnavatel nemusí platit sociální pojištění nebo něco v tom smyslu), obnášející pár hodin vykořisťování v tom nejmarxističtějším slova smyslu za mrzký plat čtyř stovek.

Lidé, co do něčeho takového jdou, se většinou rekrutují z řad běloruských emigrantů, matek po mateřské, invalidních důchodců, dlouhodobě nezaměstnaných, čerstvě na svobodu propustěných kriminálníků zkoušejících se vrátit zpátky do pracovního procesu, no a studentů, kteří čtvrtého v měsíci zjistili, že už stihli prochlastat všechny peníze od rodičů. Nabídka těchto 400€-zaměstnání je velice pestrá: uklízečka - práce v mcdonaldu - uklízečka - práce v burger kingu - uklízečka - práce v subway - uklízečka - hlídání dětí - uklízečka. No. Když jsem vyškrtala uklízečky, fast foody a děti, zbylo mi ca. 10 možností: prodavačka v obchodě s hadrama (8x), prodavačka v obchodě s kosmetikou (1x), prodavačka v samoobslužném pekařství (1x). Upřímně, ačkoli to zní divně, prodávat v pekařství by se mi líbilo nejvíc - jednak je to za rohem (a kdo by nechtěl mít cestu do práce dlouhou 40 vteřin), a jednak to určitě znamená pečivo zdarma, což závislákovi na rybízových muffinech zní líp než vuvuzely odborářům.

Každopádně jsem devětkrát sesmolila něco jako motivační dopis ("H&M/Orsay/Esprit/s.Oliver patří k mým nejoblíbenějším módním značkám…", "ničím jiným než kosmetikou Lush se nemyju"), devětkrát s pitomým úsměvem ("ve výloze stoji, že hledáte někoho na výpomoc, hihi") to s životopisem vrazila prodavačce za pokladnou ("jooo, dík, šéfová se ti možná vozve") a teď teda už týden čekám, jestli se mi ta šéfová jakože vozve. Zjištění, že obchody se nebudou doprošovat, abych se JÁ (bez jakýchkoli znalostí a zkušeností z maloobchodu, vysokou pravděpodobností, že za 3 měsíce skončim, a pochybným východoevropským původem) uvolila a občas je oblažila svou přítomnosti, mě samozřejmě hluboce ranilo. Do desetice (to je jakože do třetice, do pětice, do dese...?) jsem nic nepsala, ale jen zvedla telefon, zavolala do pekárny a vyprosila si k telefonu šéfa. A z toho pramení mé momentální rozhořčení, protože to, co následovalo, by s radosti nastudoval jakýkoli spolek absurdního divadla.

Pan šéf se první zeptal, jaké mám zkušenosti s prodejem potravin. Chladnokrevně jsem zalhala, že jsem v létě prodávala zmrzlinu (ehm), kteroužto lež pan šéf ocenil pochvalným bručením. Dodala jsem, že jsem taky v létě prováděla na hradech a zámcích, díky čemuž jsem se naučila komunikovat se zákazníky a pracovat pod časovym tlakem (to uplne bolí, plácat takové hovadiny). Zase pochvalné bručení. Přidala jsem, že jsem komunikatvní, otevřená, milá (za takove lhaní mě čekaji kotle pekelné) a že bydlím za rohem. Poslední bod pana šéfa přesvědčil nejvíc, a prý že ať příjdu na pracovní pohovor. V pondělí v 11. A ať přinesu motivační dopis, životopis a vysvědčeni. Ok, budu tam, přinesu, děkuju. Nashledanou.

Počkat, cože? Cože se to právě odehrálo? Strávila jsem právě deset minut rozhovorem o mých schopnostech prodávat housky? Pracovní pohovor? Pardon? MOTIVAČNÍ DOPIS??? Co se očekává od motivačního dopisu do pekařství? "V prodeji housek spatřuji velký potenciál, přinášim rozsáhlé znalosti problematiky rybízových muffinů"? A vysvědčení? Jaký vliv má má známka z makroekonomie na moji schopnost vnutit někomu čokoládovou laskonku? Nebo jsem si spletla číslo a omylem se přihlásila na místo předsedkyně správní rady Deutsche Bank? Jsou všichni na hlavu?

To bylo tedy to, co předcházelo výše zmíněné touze po domácí krupicové kaši. Všichni jsou blázni, jen já bagr. Ach jo.

Překvalifikovaný? Ale jděte, s doktorátem z jaderné fyziky jste u nás přesně správně!

get life

Spolecne s Trainspottingem si rikam: choose life (domyslete si skotsky prizvuk). Nebo teda spis get a life. Ale jak? Uvitam vsechny rady, zivotni zkusenosti, tipy, napady a doporuceni, kde vzit zivot, kdyz

a) jste se prestehovali do noveho mesta, kde

b) neznate prakticky nikoho

c) skola vam (v nepravdepodobnem pripade, ze jste uspesne slozili bakalarske zkousky) zacne nejdriv az za ctyri mesice a

d) vase konicky jsou velice samotarske (teda mohli byste se prihlasit do knizniho klubu a predcitat si nahlas v literarnim krouzku ruske romany devatenacteho stoleti, ale u toho byste se asi minuli cilovou vekovou skupinou). K tomu vsemu

e) si muste vydelat na najem, protoze v prepoctu deset tisic z nebe nepada (pro pripadne dary staci kontaktovat, cislo uctu vam bude poslano obratem), krome toho by nebylo od veci

f) vydelat si i na jidlo, protoze strava sestavajici se z vody povarene s citronem a ryze by sice dopomohla k vysnene postave, ale asi take na JIPku.

g) A ano, zhubnout by to chtelo.

h) Prakticke pracovni zkusenosti nemate prakticky zadne, ale zaroven

i) nemate prakticky zadne naroky na letni job, jen to nesmi mit nic spolecneho s

j) uklizenim (na to nemate skills, doma mate uklizecku a vysavac jste naposledy pouzili za trest ve ctvrte tride),

k) pinglovanim v hospode (posledni pokus dopadl tragicky jak pro vas, tak pro hosty, i kdyz dosud nechapete, proc ten pan tak kricel, kdyz jste mu po pulhodine cekani donesli misto piva caj),

l) McDonaldem a jinymi fastfoody - z predstavy osmihodinovych sicht ve spolecnosti BigMacu se vam chce zvracet,

m) detma. Mate jen jeden zivot a ten nechcete stravit ve vezeni s trestem za nasilnou vrazdu.

n) Zabit leto na nejake stazi (jak loni) nemuzete, protoze jste s inteligenci sobe vlastni prosvihli terminy prihlasek do vetsiny slusnych spolecnosti.

o) Jo a jeste zadne call centrum!

p) Krome existencniho strachu z toho, ze vas vyrazi z bytu (pripadne s vama nepodepisou ani smlouvu), dostavate zaludecni vredy z predstavy, ze jedina spriznena duse, kterou si jako tichy introvert za cele leto najdete, bude uhrovaty mladik za pokladnou mistniho antikvariatu.

q) Jo a jeste musite delat neco intelektualne stimulujiciho (ale muze to byt nezavisle na penize vydelavajici praci), protoze po tydnu necinnosti funkcnost vaseho mozku klesa na uroven planktonu s kocovinou. Takze je proste tezce nutne,

r) najit si praci a pratele, ale sakra jak? Krome toho si musim

s) prihlasit trvaly pobyt, pokud to bude stejne martyrium jak v bruselu, tak spacham utok na verejneho cinitele (plus teda nemam na vybranou, potrebuju tu trvalou adresu, kdyz chci i pracovat) dale potom

t) otevrit ucet (u Deutsche Bank, protoze spoluzavinila financni krizi a bad guys ja rada),

u) koupit si nechutne, odporne a skandalne drahou tramvajenku (a pritom v tehle dire zadne tramvaje ani nemaj),

v) najit si nechutne, odporne a skandalne drahe fitko (protoze v tehle dire levnejsi nejsou),

w) objevit nejakou kosmeticku, ktera mi vytrha oboci tak, jak chci ja,

x) najit les, do ktereho (ne)budu chodit behat,

y) zmenit na facebooku "lives in…" informaci z Manchesteru na Aachen a hlavne:

z) nezesilet.

Tak co, nejake napady?

az ja budu velka, bude ze me prodavacka v albertu

Doted s laskou vzpominam na bruselske casy, napriklad na moji navstevu mestskeho uradu bruselske casti Ukkle a pokud nahlasit si tam prechodny pobyt. Pote, co mi pan urednik mily jako vyberci dani s oparem predlozil papir s asi patnacti dokumenty, ktere mu musim pro stempl o prechodnem pobytu donest, jsem se rozhodla, ze se radsi necham zatknout za nelegalni pobyvani na uzemi belgie, nez vyzadovat po me portugalske pani domaci kopii jeji obcanky a povoleni, ze muze pronajimat barak. No a v podobne situaci jsem ted, v momente, kdy se pokousim presvedcit nejakou evropskou univerzitu, aby me pristi rok dva nechala drit se, propadat u zkousek, ponocovat nad matikou pro ekonomy a platit horentni studijni poplatky.

wtf - fml - kurva

Neexistujou dve vysoke, ktere by vyzadovaly alespon priblizne stejne dokumenty. Jasne, chapu treba maturitni vysvedceni a vypis aktualnich znamek, i ten zatraceny motivacni dopis bych pochopila (no mozna, stejne ho tam nikdo necte, tak proc se s nim psat, ale tak budiz), ale proc musim odevzdat potvrzeni o aktualni prumerne znamce (s razitkem, samozrejme), kdyz se da vypocitat z toho transcript of records, je mi nejasne. "Specialni doklad matematickych znalosti" je taky lahudka, to se mam natocit na video, jak pocitam lagrangovu funkci, a v zapecetene obalce (jak jinak) jim to tam poslat? Znamky ze tri semestru matiky by nestacily? "Representative selection of books covered during the degree" je sice prace na odpoledne, ale tak clovek v sestem semestru ma casu dost, ze ano, bakalarky se pisou samy. Ale stejne vede univerzita v curychu, ktera po me pozaduje oficialni papir, ze bych mohla pokracovat v magisterskem studiu na sve soucasne skole. Coze? V magisterskem studiu muzu pokracovat, kdyz se na magisterske studium prihlasim a kdyz me na ne vezmou - a kdybych se prihlasila (coz jsem neudelala) a vzali me, tak proc bych se potom jeste hlasila do curychu? O tom, ze za vetsinu prihlasek clovek vyhodi 30 az 50€, pripadne 50CHF, se snad nema cenu ani zminovat.

No. Jak na to tak hledim, tak u 99% mych prihlasek me ty skoly z prihlasovaciho procesu vyradi jeste pred jeho zacatkem, protoze potvrzeni o tom, ze cela moje rodina po meci se uz od ctrnacteho stoleti venovala narodohospodarske ekonomii, proste nesezenu. Takze to vidim na rekvalifikacni kurs prace s vysokozdviznym vozikem (to fakt existuje!) a stastny zivot s minimalni mzdou. Nadejne vyhlidky, to ne ze ne.

antiklimax, neasi

Ale totalni. Znate to, musite udelat milion veci, ctyricet deadlinu ve trech dnech, nespite, nejite, shanite doktora, co by vam podepsal, ze jste posledni dva mesice trpeli malarickou horeckou a nemohli se tak venovat akademicke praci, travite spoustu casu na youtube, facebooku a idnes, nakonec to vsechno napisete, dodelate, odevzdate a… nic. Sedite na posteli, divate se na Lost in Translation a Bridget Jones, rikate si, jak jste daleko tragictejsi nez obe hlavni hrdinky dohromady, lijete do sebe levne supermarketove pivo a nadavate si, ze nevedete KPZku s balenim davidovek. Jou. Happy times.

Teda ne, ze bych nemela co delat, ta rocnikova prace se sama nenapise, ale kdyz tu musim odevzdat az v kvetnu. Stejne tak prihlasky na skoly - jasne, ja vim, ze cim driv to tam poslu, tim driv to budu mit z krku, ale prece vsechny takove ty historky typu "jak jsem se dostal tam a tam" zacinaji necim ve smyslu "prihlasky jsem si vsimla na posledni chvili, jen tak letmo jsem to vyplnila, na poste premluvila urednici, at mi tam hodi vcerejsi razitko, no a oni me vzali, dali skvele stipendium a diky tomu jsem ted tam, kde jsem!" - coz zni urcite lip nez "tri tydny jsem psala motivacni dopis, prihlasku jsem poslala v radnem terminu, doporucene a na spravnou adresu, a samozrejme jsem si vsechny podklady trikrat zkontrolovala". No jo, uznavam, ze ti druzi lidi v rade uspesnych tvoru asi prevazujou, ale stejne.

Krome toho dost zdesene pozoruju, ze se muj zivot scvrknul na psani motivacnich dopisu a eseji o ruske politice, jidlo, spanek a pulhodinu klause manna pred spanim (jsem si nakoupila pomalu sebrane spisy, doporucuju, mefisto je brutalni). Uz ani ty serialy me nebavi, coz predstavuje posledni hrebicek do rakve mych konverzacnich a socialnich schopnosti.

Btw konverzacni schopnosti - posledni dva dny se na koleji zhave diskutuje aktualni pripad, kdy nekdo v jednom kolejnim kridle zacpal umyvadla v koupelne, pustil naplno kohoutky a vyplavil tak prvni patro a prizemi. Ne, nebydlim v ukrajinskem pastaku, tohle ma byt elita naroda, jako uznavam, ze byt furt sporadany je nuda, ale stejne nejak nespatruju, co je cool a funny na tom, ze se musi menit koberce a povolavat obornici na vysouseni stopadesatileteho duboveho schodiste. To bude tim, ze nejsem kuuul.

Nenapada vas, jaky dalsi film s tragickou hlavni hrdinkou si mam pustit?

carky a hacky nekam zmizely

Az teda do ceske republiky prijde desetimetrova vlna tsunami a nase abnormalne klidne tektonicke desky se rozhodnou, ze je cas se trochu protahnout (coz bude nejpozdeji pozitri, soude podle zprav televize Nova a reportazi Blesku), zacnu taky behat po univerzite a vybirat na charitu, protoze je to evidentne velice zabavna cinnost. Alespon teda soude podle japonky v ruzovem tricku s transparentem "help Japan!", ktera na me vyskocila zpoza rohu a se zarivym usmevem mi oznamila "Japan needs your money, there are more than 10 000 deaths, hihihi". Hihi. I kdybych v penezence mela vic nez 63 penci, tak je radsi poslu na ucet Spolku pratel jadernych elektraren, nez je strcit do kasicky nekomu, kdo deset tisic mrtvych krajanu kvituje usmevem jak z reklamy na beleni zubu. Jo a taky se odmitam pridat do facebookove skupiny "5 000 000 support Japan with a click", minimalne dokud mi nekdo nevysvetli jeji prakticky smysl. Jsem to ale hnusny cynik se srdcem z ledu, co? (ale jooooo, nejake penize prispeju, takova bbc charity se zda byt smysluplna)

No a jinak: zatimco svet nakupuje jodove tablety (btw chudaci Libijci, musi byt strasne frustrujici, kdyz mate prevrat a zajima se o vas maximalne nejaka ta katedra severoafrickych studii), ja se snazim vymyslet, proc chci studovat, to co chci studovat, a napsat to v pouzitelne forme na papir. Coz by nebylo tak slozite, "protoze me to zajima" je jasny a srozumitelny duvod, jenze se mi vleze trikrat na papir formatu A8 a ja potrebuju zaplnit á ctyrku. Uvitam jakekoli navrhy, proc chci studovat ekonomii, za kazdy, ktery pak v tom motivacnim dopise opravdu pouziju, ma autor u me pivo. Mezi sice pravdive, ale nepouzitelne duvody patri "protoze je studentsky zivot fajn", "protoze je lehci nechat se vydrzovat rodici nez si vydelavat", "protoze po trech letech studia mam stejne pro zivot pouzitelnych znalosti jak na zacatku", "protoze maji ve meste XY dobre pivo", tak ty prosim vynechat. Boze, mne se do toho tak silene nechce, ja snad nekde splasim zednarskou lzici a pujdu si do sklepa vybetonovat protiatomovy kryt, to by byla urcite vetsi zabava nez psani motivacnich dopisu.

Mimochodem, muj soukromy Fail Of The Week leti na Slovensko za hymnu k mistrovstvi sveta v hokeji. Pokud ten skvost jeste nekdo nezna, tak prosim, enjoy: http://www.youtube.com/watch?v=qT259dtG-X0&feature=player_embedded

A mimochodem II., mela jsem v posledni dobe stesti na spoustu levnych CDcek s divnou hudbou. Pokud chcete nekdo doporucit pisne, kteryma se da docilit toho, ze sousedi budou hledet na branu psychiatricke lecebny zevnitr, staci se ozvat (napriklad umelci, pouzivajici baskicke lidove nastroje, maji na slabsi povahy znicujici ucinky).

A mimochodem potreti a naposled: je tu kurevska zima. Ale dle BBC je to v CR taky, tak vam aspon nemusim nic zavidet.

a zase ta neděle

To se tak člověk probudí o půl šesté ráno, aby zjistil, že má odhadem 38 stupňů teploty a místo uzlin dva golfové míčky. Stráví další tři hodiny v posteli přemítáním, jestli mu profesor na ruskou politiku uzná v pondělí omluvu anebo rovnou vykopne z celého předmětu, a pak si jde udělat čaj, aby zjistil, že už den předtím rozbité dveře, kterým chybí na vnější straně klika, nějaká z jeho sousedek s inteligencí uzené makrely zavřela, takže je celá chodba odříznutá od rychlovarné konvice a kompletních zásob jídla. Aneb neděle jako vyšitá.

Spasily mě zásoby fidorek, které mi drahá Verča dovezla, a později odpoledne italské sousedky, které hladem ty dveře prostě vykoply (docela mě mrzí, že jsem u toho nebyla). Teď se snažím si vsugerovat, že jsem tak fit, že bych mohla lámy skálat a že moje hlava je dostatečně probuzená, takže levou zadní zvládne přeložit článek o nějakém mladém, nadějném, neo-surre-post-moderním umělci, který tvoří umělecká díla ze lžiček z padesátých let.

Být nemocná na koleji je strašlivá otrava. Dle zažitých stereotypů bych si představovala, že se u mě budou střídat starostlivé kamarádky a podstrojovat mi, realita je ovšem taková, že se sice občas někdo staví, ale hlavně proto, aby mi řekl, že jsem šílená lama, když dneska nejdu do čajovny na bubble tea (což je - kdo by to byl čekal - čaj s bublinkama, co prý "legračně bublá v puse") a ať nedělám. Což je ovšem vysoce motivační, moje nachlazené ledviny jsou z představy cestování někam do čínské čtvrti hluboce unešené. Kromě toho taky pomáhá, když někdo zase jednou připálí těstoviny, rozeřve požární poplach a já se z propocené postele na čtvrt hodiny přesunu podupávat před kolej do venkovních čtyř stupňů.

No každopádně jsem se teď vyhrabala z postele a jdu něco dělat. Ať žije produktivita práce.

...

Bože. Jsem v pokušení říct, že neděle by měli zakázat, protože nedělní večer nějak automaticky indukuje pokles mé nálady hluboko pod absolutní nulu. Víkend v prdeli, hovno jsem udělala a zítra zase vstávat o půl sedmé. Teď je devět a nechce se mi nic začínat, protože nemá cenu snažit se za tři hodiny dohnat to, co jsem nestihla za dva dny. Takže tu sedím a nasraně koukám na stěnu. Prostě super.

tak porůznu

Kouzelné. Britská vláda rozhodla, že se musí šetřit, a nařídila Manchesteru (dle oficiálních statistik 4. sociálně nejdeprimovanější (tohle mi vyhodil seznam slovník na "deprived", za to já nemůžu) město spojeného království), že musí v příštích dvou letech snížit výdaje o 279 milionů. A jak radnice zareagovala na čtvrtinový pokles rozpočtu? - Od března zavře všechny veřejné záchodky. No není to hezký způsob, jak bojovat s nedostatkem financí? No dobře, ještě omezí sobotní provoz v knihovnách, odpadky se budou vyvážet jenom jednou za čtrnáct dní, zvednou se ceny za parkování o víkendech a podobně, ale zavření veřejných toalet je prostě nejhezčí.

Kromě toho nejzásadnější událost těchto dní: jaro! Dokonce i baráky z doby rozvoje idey masového univerzitního vzdělávání vypadají jako pozadí sněženek docela snesitelně. No jo, tuším, že šestnáctého února to ještě nebude tak žhavé (doslova), ale chabá naděje lepší než žádná. Jen nesmím udělat tu chybu, že se kouknu z okna a přizpůsobím svůj oděv tomu, co mají na sobě angličani - už jsem dneska viděla kluka v žabkách a holku v tričku končícím dvacet centimetrů nad místem, kde začínaly kraťasy (nic moc pohled, upřímně) - v pondělí jsem vyrazila nalehko (jen tři vrstvy, tlustý šátek a zimní kozačky) a teď mě samozřejmě bolí v krku a spotřeba kapesníčků stoupá exponencionálně. No ale prostě - sněženky!

A ještě bych chtěla poprosit o radu - za ani ne tři týdny dělám americkou obdobu SCIO testů GRE (Graduate Record Examination). Má někdo radu, jak se za ani ne tři týdny naučit Oxfordský slovník angličtiny? Verbální část testu obsahuje například hledání analogií mezi slovy, určování synonym a podobně. Což o to, to by se snad nějak dalo i zvládnout, kdyby ty úkoly nevypadaly takto:

Což by samozřejmě bylo úplně triviální, kdybych znala víc než 50% v příkladu se vyskytujících slov - kde se stala chyba, když jsem za dva a půl roku studia v Anglii ani jednou neslyšela úchvatné slovo stygian? Proč mi to zní tak nějak sprostě? Má to něco společného se Stigem z topgearu? Slovník tvrdí "chmurný, temný, nepřívětivý, pekelný, ďábelský, smrtelný, nezrušitelný, neporušitelný" - ok, sprosté to není, ale teda že by mi to optimismu dodalo, to se asi říct nedá. A sakra, co je kataklyzma? To jsem věděla, bože, já jsem tak blbá - ha, ani slovník to nezná - no to mě asi taky nijak zvlášť neutěšuje. No každopádně v moji učebnici je seznam "3500 nepostradatelných GRE-slovíček" - za jakýkoli tip, jak se v devatenácti dnech naučit TŘI A PůL TISÍCE slovíček, budu neskonale vděčná. Na matematickou část jsem se ještě nekoukla, ale podezřívala bych autory, že tam dali něco náročnějšího než "plocha čtverce o straně 1cm je..." - a už to je pro mě pomalu MatFyz. Ach jo. Do háje, proč musí končit všechny mé posty tak depresivně? A to jsem sem ještě schválně prskla sněženky, aby to nebylo zas až tak chmurné, temné, nepřívětivé. Krucinál.

Jděte mi někam s University Experience

Nenásleduje nic veselého.

"University experience" je mantra anglických vysokoškoláků a všech, kteří na anglických vysokoškolácích vydělávají. Naposledy jsem měla to potěšení dozvědět se něco o tom, jaký jsem lůzr, z vydání "Cosmo on Campus", které nám zadarmo rozdávali před menzou (jinak bych za to peníze nevyhodila, ne proto, že bych se všeobecně cítila nějak intelektualně povznesena nad takovýmito plátky, české elle mám pomalu předplacené, ale protože úroveň anglické cosmopolitní mutace je někde u víkendové přílohy AHA). V "cosmu" jsem se dočetla spoustu rad, jak si "university experience" nezkazit - a sakra mě mrzí, že jsem si ten časopis praštila do koše, protože to stálo za šíření - například nebydlet se svým přítelem, nechodit na nudné přednášky, nezapomínat se před spaním odlíčit (myšlenkový pochod: neodlíčíte se -> budete mít pupínky -> nebudete se na párty cítit dostatečně sebejistá -> nebudete svá -> nesbalíte the hottest guy in the club), nevařit snídani svým one-night standům, nebydlet na koleji, nedávat si semináře na devátou. Jou. A já, husa hloupá, jsem vždycky žila v tom, že na vysokou chodím proto, abych se něco dozvěděla, naučila, podusila mozkové závity, zvýšila šanci, že ze mě v životě něco bude. No ale jako obvykle jsem se svým Weltbildem zaseknutá někde v pozdním devatenáctém století, dnešní vysoká je o tom, že si ji člověk "užije". Tři roky na vysoké (tady většina lidí končí po bakaláři), jak mi tady na každém rohu vtlouká někdo do hlavy, jsou ta nejlepší léta mého života, protože "později už na kalení nebude čas".

A tak si říkám, kde se stala chyba - já, když jsem zjistila, že se středoškolská nepřímá úměra mezi časem stráveným učením a výslednou známkou velice bolestivě změnila na úměru přímou, jsem sice nezačala makat jako lodní šroub, ale dejme tomu jsem zvýšila své pracovní nasazení (což stejně k ničemu nevedlo, ale to je jiná kapitola). Což, při každotýdenním výčtu domácích ůkolů, povinné literatury, esejí, úkolů na semináře, prezentací a obdobných otravností smíchaných s omniprezentní prokrastinací rezultuje v to, že jsem ráda, když do pondělního večera stihnu sepsat svoji To-Do-List. Potom trávím smutné a dlouhé večery ve svém chudém kamrlíku osvětleném pouze mihotavým světlem poslední lojové svíce... ne, počkat, to byl Lenin. Já je trávím v kamrlíku promrzlém, protože topení je zde předmět pouze okrasný, nikoli funkční, a osvětleném chabým světlem dvou ca. 20W žárovek (správa kolejí zřejmě počítá s tím, že studenti mají infračervené vidění) a jedním žárovčičkovým vánočním řetězem. No, tak v takovýchto strastiplných podmínkách trávím nad depresivní hromadou učebnic večery, zatímco všichni kolem mě paří. Kde na to sakra berou čas? Přece není možné, aby ten můj pseudoobor byl časově nejnáročnější studium na celé téhle škole? Evidentně je chyba ve mně. A jakto, že si sousedka vylepila na dveře do chodby papír s nápisem "prosím, před jedenáctou dopoledne zavírejte dveře opatrně" - před jedenáctou dopoledne já už mám za sebou dvě hodiny přednášek, případně pokud mám volno, tak dvě hodiny v knihovně. A jak to, že jinou sousedku potkávám ve tři odpoledne v županu? Teď nechci předstírat, že jsem příkladný student - houby houby, zlatá rybko, jsem jednoznačný přeborník v počtu nalétaných kilometrů během školního roku - ale i v těch častých chvílích, co se flákám, tak mi někde vzadu v hlavě takový dost nepříjemný hlásek dost nahlas ječí "měla by ses učit, budeš blbá, nic z tebe nebude, vlastní rodiče se pomalu pasou, abys ty tu mohla být, a ty teď takhle lemplíš???

Četla jsem rozhovor s jedním Manchesterským profesorem filosofie, který řekl, že (volná parafráze) když dřív student dostal špatnou známku, šel se svému profesorovi omluvit. Dneska, když někomu dá špatnou známku, nakluše ten dotyčný do kabinetu v závěsu za svým právníkem. Což se mi tak úplně nehodí do kontextu, ale přijde mi to hezké.

No. Co jsem vlastně chtěla světu sdělit? Asi nic zásadního. Mezi řádky čtěte "nestíhám a depresím ze špatných známek", případně "proč tu kurva netopí". Takže asi tak.

bože, už je to tu zase

Takze bacha - zaciname znova! Tentokrat uz potreti (poctvrte?), uz ani nechci ten blog nejak lokalizovat, protoze stejne nejsem porad na jednom miste, a kdyz uz, tak jsem tam, kde zrovna byt nechci. Plus uplynule tri mesice, behem kterych jsem se stala premiovym zakaznikem ryanairu, na mne zanechaly stopy (lamajici se vlasy - kadernice vazne tvrdi, ze je to z litani! -, znalost ruznych odlehlych koutu evropy a vyrazka naskakujici pri slovech "welcome to another on time flight" pronesenych s irskym prizvukem), takze proc to tutlat. Taky priznavam, ze uz nemam zadne akcni tema typu zacatek studia v anglii, zacatek studia v belgii, zacatek studia vubec, protoze po dvou letech jsem uz otupela a ani spagety s hranolkama k veceri me nerozhodi. Takze to bude (jako obvykle) spis takove terapeuticke. Pripadne takova trochu reality show svihnuta radami ptaka loskutaka, "jak magurova vyletela ze skoly v poslednim rocniku", "jak pohnojit bakalarku snadno a rychle", pripadne optimisticke "jak neskocit pod vlak, kdyz vas nevezmou nikam na magisterske". Momentalne bych doplnila "jak nevyhodit pocitac z okna, kdyz se vam Big Bang Theory nacita prilis pomalu", ale to se da shrnout do vety "kouknout se na vypis z uctu, kolik ten novy pocitac stal", takze to nemusim rozvadet.

Jinak asi se toho moc nezmenilo - v Anglii furt chcije, i dneska jsem se zase oparila pri myti rukou, okna stale musite podkladat cihlou, aby zustala otevrena, no a porad s nadeji cekam, ze se nejaka developed country rozhodne tenhle ostrov kolonizovat a prinest sem trochu kultury, a porad nic. Takze odsad radsi prchnu driv, nez si me tu domestifikujou a nauci snidat smazene zampiony.

No proste nejak ze sebe potrebuju dostat vsechny frustrace, post-pubertalni strach z budoucnosti, vnitrni rozpolcenost a vsechny ty pocity, ktere bych nejradsi leza na secesni chaise longue vypovedela Freudovi. A jak se na to koukam, tak bez te diakritiky to vypada blbe, takže si radši dám tu námahu. No, co jsem to chtěla, moje momentálně nejakutnější obava z věcí budoucích (aneb, jak mi kdysi dávno skorosestra řekla, "Co černého nám to klepe na dveře? No přece naše světlá budoucnost!") je ta, že mi reálně hrozí, že se nedostanu nikam na magisterské studium, protože angličani přece nemusí mít univerzitní systém kompatibilní se zbytkem evropské unie, ne ne, evropské kredity jsou eurofilní výmysl, že ano, to my tady nechcem, co na tom, že kontinentální vysoké školy hledí na náš systém známkování jak vegetarián na argentinský steak, my si to budeme dělat podle svého a tak to prostě bude, tečka. Takže v tom nepravděpodobném případě, že bych se dohrabala k bakalářskému diplomu, si z něj můžu maximálně tak složit letadélko Káně. No hurá.

Zkráceně: čeká vás divoká přehlídka deadlinů, motivačních dopisů, nadávání na sousedku s utkvělou představou, že umí zpívat, potvrzení o dosavadním průměru známek, certifikovaným překladatelem přeložených maturitních vysvědčení, afinice k vanilkovým muffinům, nevkusných laků na nehty a výhledů na různá perspektivní zaměstnání typu výpomocná síla u KFC friťáku. Stay tuned!