Spasily mě zásoby fidorek, které mi drahá Verča dovezla, a později odpoledne italské sousedky, které hladem ty dveře prostě vykoply (docela mě mrzí, že jsem u toho nebyla). Teď se snažím si vsugerovat, že jsem tak fit, že bych mohla lámy skálat a že moje hlava je dostatečně probuzená, takže levou zadní zvládne přeložit článek o nějakém mladém, nadějném, neo-surre-post-moderním umělci, který tvoří umělecká díla ze lžiček z padesátých let.
Být nemocná na koleji je strašlivá otrava. Dle zažitých stereotypů bych si představovala, že se u mě budou střídat starostlivé kamarádky a podstrojovat mi, realita je ovšem taková, že se sice občas někdo staví, ale hlavně proto, aby mi řekl, že jsem šílená lama, když dneska nejdu do čajovny na bubble tea (což je - kdo by to byl čekal - čaj s bublinkama, co prý "legračně bublá v puse") a ať nedělám. Což je ovšem vysoce motivační, moje nachlazené ledviny jsou z představy cestování někam do čínské čtvrti hluboce unešené. Kromě toho taky pomáhá, když někdo zase jednou připálí těstoviny, rozeřve požární poplach a já se z propocené postele na čtvrt hodiny přesunu podupávat před kolej do venkovních čtyř stupňů.
No každopádně jsem se teď vyhrabala z postele a jdu něco dělat. Ať žije produktivita práce.
Nejsi trošku hypochondr? Mně nic není a to jsem v posledních pár dnech prožila to stejné co ty, plus navíc teplotní šok, když jsem vyšla z Ruzyně, jsem myslela, že na místě umrznu. Když můžou britky chodit venku jen v šortkách a tričku a neumrznout, tak ty z toho nemůžeš onemocnět, když chodíš v bundě.
AntwortenLöschenJééé, byl požární alarm, mě tak mrzí, že jsme ho taky někdy nespustily my.