den II.

Huhuuu, začíná to být akční! Včera jsem byla na pohovoru u pekaře - pekař měl napůl pleš, v uchu náušnici, na stole rozložené FAZ (nejserióznější německé noviny, plus minus centimetr tlusté), pevný stisk ruky, nabídku lehce prodprůměrného platu, nadprůměrnou inteligenci a příjemný přístup k zaměstnancům ("kolem vánoc přimhouřím oko a třeba toleruju sem tam pozdní příchod"). Půl hodiny jsme probírali můj životopis a věci s ním spojené (aneb veselé historky z práce průvodkyně, jaké auto bych chtěla, kdybych si nějaké mohla koupit, systém německého školství, francouzštinu a evropskou energetickou politiku), během pěti minut se domluvili na "probetag" (den na zkoušku) a bylo to. Den na zkoušku je zítra, ale už teď jsem identifikovala dvě zásadní negativa práce u pekaře: musela bych vlastnoručně obkládat housky salámem a chodit v modré zástěře (modrou ja nerada, nejde mi k očím). Tak jsem zvědavá, co všechno k tomu přibyde po zítřejší 10:00 - 16:00 šichtě ("pevnou obuv a odvahu s sebou, slečno!"), očekávám něco ve smyslu alergické reakce na drobné, krvavého průjmu, averze k pečivu, averze k zákazníkům, averze k lidstvu všeobecně. Držte palce, ať to ve zdraví všichni přežijeme (a ať mě nevyhostí, neb jsem do smlouvy o zkušebním dni napsala adresu, na které zatím nejsem přihlášená, protože jsem se za ten týden nebyla schopna dokopat na městský úřad, ehm, a prý mu tam často chodí policajti kontrolovat, jestli nezaměstnává někoho na černo, ehm, a mám dojem, že by se jim to mohlo lehce nelíbit, ehm).

Klábosení s pekařem bylo v pondělí, v sobotu předtím v nějakou nekřesťanskou hodinu (tak půl dvanácté) zvoní telefon: volá promod. A prý ať přijdu v úterý na probetag. Oddechla jsem si, že se to nekryje s pekařem, vyhrabala z kufru promod kalhoty, promod tričko a promod tílko (mimikry), napsala tuto radostnou novinu mámě (možná zaměstnanecká sleva do jejího oblíbeného obchodu) a začala meditovat nad tím, že být pekařka je daleko hustší, alternativnější a volnomyšlenkářštější než prodávat hadry (byť pěkné) a že tam vlastně vůbec nechci. No, nebudu to protahovat, po čtyřech hodinách (a během nich) v promodu jsem:
- byla utahaná jako kdybych na mostecku týden kutala uhlí
- si předsevzala, že vykoupím tak 99 procent nové kolekce
- byla pětkrát napomenuta šéfovou s poetickým jménem Desirée (nevím proč, ale strašně mi to připomíná Kopfrkinglovu Lakmé), že příliš pomalu vybaluju bedny s novým oblečením, případně že ho příliš pomalu věším na ramínka (aneb jak neudělat dobrý dojem snadno a rychle)

- jedné zákaznici přinesla na její přání blůzku "v její velikosti" (nespecifikovala to). Ona si ji vzala, koukla na cedulku, koukla na mě a pravila "ale já nenosím čtyřicítku, ja mám šestatřicet". Odešla bez nákupu.
- vybalila a na ramínka pověsila asi deset beden oblečení - z ruček čínských dětských nádeníčků s platem $1,50 na týden přímo do ruček mých s platem $0,00, protože probetag je zadarmo
- zjistila, kdo způsobuje globální oteplování, ekologickou apokalypsu a klausovu literární tvorbu - promod! Představte si obrovskou bednu plnou různého oblečení, čerstě dolifrovanou z říše středu. Oblečeni v bedně je zabaleno do igelitových pytlů. JEDNOTLIVĚ. Jakože vážně, každé tričko, tílko, látková čelenka do vlasů (!) jsou zabalené v obrovském igelitovém pytli. Když vybalíte jednu bednu, dostanete výsledný produkt skládající se z hromádky oděvu a vedle se vršící anapurny igelitu. I mně, člověku vychovanému v domácností bez tříděného odpadu, se při pohledu na ty hory zbytečně procmrndané ropy protočily panenky

- strávila odhadem půl hodiny hledáním správného umístění pro světlepískové tříčtvrteční kalhoty v krámě plném světlých kalhot a oděvů vůbec (ve srovnání s tím je pověstná jehla a seno trapárna pro šumaře)
- zanechala dojem "moc milého, ale stydlivého děvčete", jak se nechala desirée slyšet
- si pravděpodobně zavřela dveře do světa modního maloobchodu.

Takže tak. Lakmé/Desirée se mi prý do pátku ještě ozve, jestli jako jo nebo ne. Pravděpodobně to bude samozřejmě ne, ale čistě hypoteticky má promod oproti pekaři dvě zásadní výhody: plat o euro padesát na hodinu vyšší a místo modré zástěry černá nebo růžová trička (víte co, člověk musí brát v potaz všechny aspekty možného zaměstnání, že ano). Nevýhoda je delší cesta do práce (místo čtyřiceti vteřin minuta a čtyřicet vteřin, och) a koncentrace devatenáctiletých dylin (což opravdu PROBLÉM je). No ale co nad tím vůbec přemýšlím, stejně mě tam nevezmou a pekař se mnou zítra vyrazí dveře, jen co mu někdo přijde zreklamovat blonďatý vlas v sezamové housce s vejcem a šunkou, takže to stejně nebudu muset řešit. Ale říkám, aspoň je to akční.

To Do: dopsat na svůj osobní epic fail seznam

den druhý

Huhuuu, začíná to být akční! Včera jsem byla na pohovoru u pekaře - pekař měl napůl pleš, v uchu náušnici, na stole rozložené FAZ (nejserióznější německé noviny, plus minus centimetr tlusté), pevný stisk ruky, nabídku lehce prodprůměrného platu, nadprůměrnou inteligenci a příjemný přístup k zaměstnancům ("kolem vánoc přimhouřím oko a třeba toleruju sem tam pozdní příchod"). Půl hodiny jsme probírali můj životopis a věci s ním spojené (aneb veselé historky z práce průvodkyně, jaké auto bych chtěla, kdybych si nějaké mohla koupit, systém německého školství, francouzštinu a evropskou energetickou politiku), během pěti minut se domluvili na "probetag" (den na zkoušku) a bylo to. Den na zkoušku je zítra, ale už teď jsem identifikovala dvě zásadní negativa práce u pekaře: musela bych vlastnoručně obkládat housky salámem a chodit v modré zástěře (modrou ja nerada, nejde mi k očím). Tak jsem zvědavá, co všechno k tomu přibyde po zítřejší 10:00 - 16:00 šichtě ("pevnou obuv a odvahu s sebou, slečno!"), očekávám něco ve smyslu alergické reakce na drobné, krvavého průjmu, averze k pečivu, averze k zákazníkům, averze k lidstvu všeobecně. Držte palce, ať to ve zdraví všichni přežijeme (a ať mě nevyhostí, neb jsem do smlouvy o zkušebním dni napsala adresu, na které zatím nejsem přihlášená, protože jsem se za ten týden nebyla schopna dokopat na městský úřad, ehm, a prý mu tam často chodí policajti kontrolovat, jestli nezaměstnává někoho na černo, ehm, a mám dojem, že by se jim to mohlo lehce nelíbit, ehm).

Klábosení s pekařem bylo v pondělí, v sobotu předtím v nějakou nekřesťanskou hodinu (tak půl dvanácté) zvoní telefon: volá promod. A prý ať přijdu v úterý na probetag. Oddechla jsem si, že se to nekryje s pekařem, vyhrabala z kufru promod kalhoty, promod tričko a promod tílko (mimikry), napsala tuto radostnou novinu mámě (možná zaměstnanecká sleva do jejího oblíbeného obchodu) a začala meditovat nad tím, že být pekařka je daleko hustší, alternativnější a volnomyšlenkářštější než prodávat hadry (byť pěkné) a že tam vlastně vůbec nechci. No, nebudu to protahovat, po čtyřech hodinách (a během nich) v promodu jsem:
- byla utahaná jako kdybych na mostecku týden kutala uhlí
- si předsevzala, že vykoupím tak 99 procent nové kolekce
- byla pětkrát napomenuta šéfovou s poetickým jménem Desirée (nevím proč, ale strašně mi to připomíná Kopfrkinglovu Lakmé), že příliš pomalu vybaluju bedny s novým oblečením, případně že ho příliš pomalu věším na ramínka (aneb jak neudělat dobrý dojem snadno a rychle)
- jedné zákaznici přinesla na její přání blůzku "v její velikosti" (nespecifikovala to). Ona si ji vzala, koukla na cedulku, koukla na mě a pravila "ale já nenosím čtyřicítku, ja mám šestatřicet". Odešla bez nákupu.
- vybalila a na ramínka pověsila asi deset beden oblečení - z ruček čínských dětských nádeníčků s platem $1,50 na týden přímo do ruček mých s platem $0,00, protože probetag je zadarmo
- zjistila, kdo způsobuje globální oteplování, ekologickou apokalypsu a klausovu literární tvorbu - promod! Představte si obrovskou bednu plnou různého oblečení, čerstě dolifrovanou z říše středu. Oblečeni v bedně je zabaleno do igelitových pytlů. JEDNOTLIVĚ. Jakože vážně, každé tričko, tílko, látková čelenka do vlasů (!) jsou zabalené v obrovském igelitovém pytli. Když vybalíte jednu bednu, dostanete výsledný produkt skládající se z hromádky oděvu a vedle se vršící anapurny igelitu. I mně, člověku vychovanému v domácností bez tříděného odpadu, se při pohledu na ty hory zbytečně procmrndané ropy protočily panenky
- strávila odhadem půl hodiny hledáním správného umístění pro světlepískové tříčtvrteční kalhoty v krámě plném světlých kalhot a oděvů vůbec (ve srovnání s tím je pověstná jehla a seno trapárna pro šumaře)
- zanechala dojem "moc milého, ale stydlivého děvčete", jak se nechala desirée slyšet
- si pravděpodobně zavřela dveře do světa modního maloobchodu.

Takže tak. Lakmé/Desirée se mi prý do pátku ještě ozve, jestli jako jo nebo ne. Pravděpodobně to bude samozřejmě ne, ale čistě hypoteticky má promod oproti pekaři dvě zásadní výhody: plat o euro padesát na hodinu vyšší a místo modré zástěry černá nebo růžová trička. Navýhoda je delší cesta do práce (místo čtyřiceti vteřin minuta a čtyřicet vteřin, och) a koncentrace devatenáctiletých dylin (což opravdu PROBLÉM je). No ale co nad tím vůbec přemýšlím, stejně mě tam nevezmou a pekař se mnou zítra vyrazí dveře jen co mu někdo přijde zreklamovat blonďatý vlas v sezamové housce s vejcem a šunkou, takže to stejně nebudu muset řešit. Ale stejně, aspoň je to akční.

How to find a job (not) [part 1]

Jo, uznávám, vy všichni, kdo jste mi někdy předhazovali, že jsem rozmazlený, zludařený jedináček, co vůbec netuší nic o skutečném světě - ano, měli jste pravdu, přátelé. Týden konfrontace s tvrdou realitou pracovního trhu a já mám morál tak akorát na to, sednout na první vlak do Prahy, doma se plačíc zhroutit na pohovku a nechat si od maminky vařit krupicovou kaši s kakaem. No ale popořadě.

Abecedu svých momentálních problémů jsem se rozhodla začít řešit od písmene E - tedy najít si práci. Chtěla bych nějakou, kde uplatním těch pár znalostí, co jsem si ze tří let studia odnesla, která bude zajímavá, bude mě bavit, bude dobře vypadat na životopise, budou tam milí lidé a kde dostanu slušný plat. A teď tu o Popelce. No ale že je mi jasné, že naděje, najít něco takového, se limitně blíží nule, zrodil se v mé hlavě jeden z mých geniálních Plánů: budu systematicky hledat tento můj dream job, ale že to bude běh na dlouhou trať a i během toho běhu bych měla něco jíst, najdu si na přechodnou dobu i nějakou výpomocnou pseudopráci. V Německu existuje institut takzvaných "400€-Jobs" - "minipráce" (400€ je hranice, do které zaměstnavatel nemusí platit sociální pojištění nebo něco v tom smyslu), obnášející pár hodin vykořisťování v tom nejmarxističtějším slova smyslu za mrzký plat čtyř stovek.

Lidé, co do něčeho takového jdou, se většinou rekrutují z řad běloruských emigrantů, matek po mateřské, invalidních důchodců, dlouhodobě nezaměstnaných, čerstvě na svobodu propustěných kriminálníků zkoušejících se vrátit zpátky do pracovního procesu, no a studentů, kteří čtvrtého v měsíci zjistili, že už stihli prochlastat všechny peníze od rodičů. Nabídka těchto 400€-zaměstnání je velice pestrá: uklízečka - práce v mcdonaldu - uklízečka - práce v burger kingu - uklízečka - práce v subway - uklízečka - hlídání dětí - uklízečka. No. Když jsem vyškrtala uklízečky, fast foody a děti, zbylo mi ca. 10 možností: prodavačka v obchodě s hadrama (8x), prodavačka v obchodě s kosmetikou (1x), prodavačka v samoobslužném pekařství (1x). Upřímně, ačkoli to zní divně, prodávat v pekařství by se mi líbilo nejvíc - jednak je to za rohem (a kdo by nechtěl mít cestu do práce dlouhou 40 vteřin), a jednak to určitě znamená pečivo zdarma, což závislákovi na rybízových muffinech zní líp než vuvuzely odborářům.

Každopádně jsem devětkrát sesmolila něco jako motivační dopis ("H&M/Orsay/Esprit/s.Oliver patří k mým nejoblíbenějším módním značkám…", "ničím jiným než kosmetikou Lush se nemyju"), devětkrát s pitomým úsměvem ("ve výloze stoji, že hledáte někoho na výpomoc, hihi") to s životopisem vrazila prodavačce za pokladnou ("jooo, dík, šéfová se ti možná vozve") a teď teda už týden čekám, jestli se mi ta šéfová jakože vozve. Zjištění, že obchody se nebudou doprošovat, abych se JÁ (bez jakýchkoli znalostí a zkušeností z maloobchodu, vysokou pravděpodobností, že za 3 měsíce skončim, a pochybným východoevropským původem) uvolila a občas je oblažila svou přítomnosti, mě samozřejmě hluboce ranilo. Do desetice (to je jakože do třetice, do pětice, do dese...?) jsem nic nepsala, ale jen zvedla telefon, zavolala do pekárny a vyprosila si k telefonu šéfa. A z toho pramení mé momentální rozhořčení, protože to, co následovalo, by s radosti nastudoval jakýkoli spolek absurdního divadla.

Pan šéf se první zeptal, jaké mám zkušenosti s prodejem potravin. Chladnokrevně jsem zalhala, že jsem v létě prodávala zmrzlinu (ehm), kteroužto lež pan šéf ocenil pochvalným bručením. Dodala jsem, že jsem taky v létě prováděla na hradech a zámcích, díky čemuž jsem se naučila komunikovat se zákazníky a pracovat pod časovym tlakem (to uplne bolí, plácat takové hovadiny). Zase pochvalné bručení. Přidala jsem, že jsem komunikatvní, otevřená, milá (za takove lhaní mě čekaji kotle pekelné) a že bydlím za rohem. Poslední bod pana šéfa přesvědčil nejvíc, a prý že ať příjdu na pracovní pohovor. V pondělí v 11. A ať přinesu motivační dopis, životopis a vysvědčeni. Ok, budu tam, přinesu, děkuju. Nashledanou.

Počkat, cože? Cože se to právě odehrálo? Strávila jsem právě deset minut rozhovorem o mých schopnostech prodávat housky? Pracovní pohovor? Pardon? MOTIVAČNÍ DOPIS??? Co se očekává od motivačního dopisu do pekařství? "V prodeji housek spatřuji velký potenciál, přinášim rozsáhlé znalosti problematiky rybízových muffinů"? A vysvědčení? Jaký vliv má má známka z makroekonomie na moji schopnost vnutit někomu čokoládovou laskonku? Nebo jsem si spletla číslo a omylem se přihlásila na místo předsedkyně správní rady Deutsche Bank? Jsou všichni na hlavu?

To bylo tedy to, co předcházelo výše zmíněné touze po domácí krupicové kaši. Všichni jsou blázni, jen já bagr. Ach jo.

Překvalifikovaný? Ale jděte, s doktorátem z jaderné fyziky jste u nás přesně správně!

get life

Spolecne s Trainspottingem si rikam: choose life (domyslete si skotsky prizvuk). Nebo teda spis get a life. Ale jak? Uvitam vsechny rady, zivotni zkusenosti, tipy, napady a doporuceni, kde vzit zivot, kdyz

a) jste se prestehovali do noveho mesta, kde

b) neznate prakticky nikoho

c) skola vam (v nepravdepodobnem pripade, ze jste uspesne slozili bakalarske zkousky) zacne nejdriv az za ctyri mesice a

d) vase konicky jsou velice samotarske (teda mohli byste se prihlasit do knizniho klubu a predcitat si nahlas v literarnim krouzku ruske romany devatenacteho stoleti, ale u toho byste se asi minuli cilovou vekovou skupinou). K tomu vsemu

e) si muste vydelat na najem, protoze v prepoctu deset tisic z nebe nepada (pro pripadne dary staci kontaktovat, cislo uctu vam bude poslano obratem), krome toho by nebylo od veci

f) vydelat si i na jidlo, protoze strava sestavajici se z vody povarene s citronem a ryze by sice dopomohla k vysnene postave, ale asi take na JIPku.

g) A ano, zhubnout by to chtelo.

h) Prakticke pracovni zkusenosti nemate prakticky zadne, ale zaroven

i) nemate prakticky zadne naroky na letni job, jen to nesmi mit nic spolecneho s

j) uklizenim (na to nemate skills, doma mate uklizecku a vysavac jste naposledy pouzili za trest ve ctvrte tride),

k) pinglovanim v hospode (posledni pokus dopadl tragicky jak pro vas, tak pro hosty, i kdyz dosud nechapete, proc ten pan tak kricel, kdyz jste mu po pulhodine cekani donesli misto piva caj),

l) McDonaldem a jinymi fastfoody - z predstavy osmihodinovych sicht ve spolecnosti BigMacu se vam chce zvracet,

m) detma. Mate jen jeden zivot a ten nechcete stravit ve vezeni s trestem za nasilnou vrazdu.

n) Zabit leto na nejake stazi (jak loni) nemuzete, protoze jste s inteligenci sobe vlastni prosvihli terminy prihlasek do vetsiny slusnych spolecnosti.

o) Jo a jeste zadne call centrum!

p) Krome existencniho strachu z toho, ze vas vyrazi z bytu (pripadne s vama nepodepisou ani smlouvu), dostavate zaludecni vredy z predstavy, ze jedina spriznena duse, kterou si jako tichy introvert za cele leto najdete, bude uhrovaty mladik za pokladnou mistniho antikvariatu.

q) Jo a jeste musite delat neco intelektualne stimulujiciho (ale muze to byt nezavisle na penize vydelavajici praci), protoze po tydnu necinnosti funkcnost vaseho mozku klesa na uroven planktonu s kocovinou. Takze je proste tezce nutne,

r) najit si praci a pratele, ale sakra jak? Krome toho si musim

s) prihlasit trvaly pobyt, pokud to bude stejne martyrium jak v bruselu, tak spacham utok na verejneho cinitele (plus teda nemam na vybranou, potrebuju tu trvalou adresu, kdyz chci i pracovat) dale potom

t) otevrit ucet (u Deutsche Bank, protoze spoluzavinila financni krizi a bad guys ja rada),

u) koupit si nechutne, odporne a skandalne drahou tramvajenku (a pritom v tehle dire zadne tramvaje ani nemaj),

v) najit si nechutne, odporne a skandalne drahe fitko (protoze v tehle dire levnejsi nejsou),

w) objevit nejakou kosmeticku, ktera mi vytrha oboci tak, jak chci ja,

x) najit les, do ktereho (ne)budu chodit behat,

y) zmenit na facebooku "lives in…" informaci z Manchesteru na Aachen a hlavne:

z) nezesilet.

Tak co, nejake napady?