Jinak asi se toho moc nezmenilo - v Anglii furt chcije, i dneska jsem se zase oparila pri myti rukou, okna stale musite podkladat cihlou, aby zustala otevrena, no a porad s nadeji cekam, ze se nejaka developed country rozhodne tenhle ostrov kolonizovat a prinest sem trochu kultury, a porad nic. Takze odsad radsi prchnu driv, nez si me tu domestifikujou a nauci snidat smazene zampiony.
No proste nejak ze sebe potrebuju dostat vsechny frustrace, post-pubertalni strach z budoucnosti, vnitrni rozpolcenost a vsechny ty pocity, ktere bych nejradsi leza na secesni chaise longue vypovedela Freudovi. A jak se na to koukam, tak bez te diakritiky to vypada blbe, takže si radši dám tu námahu. No, co jsem to chtěla, moje momentálně nejakutnější obava z věcí budoucích (aneb, jak mi kdysi dávno skorosestra řekla, "Co černého nám to klepe na dveře? No přece naše světlá budoucnost!") je ta, že mi reálně hrozí, že se nedostanu nikam na magisterské studium, protože angličani přece nemusí mít univerzitní systém kompatibilní se zbytkem evropské unie, ne ne, evropské kredity jsou eurofilní výmysl, že ano, to my tady nechcem, co na tom, že kontinentální vysoké školy hledí na náš systém známkování jak vegetarián na argentinský steak, my si to budeme dělat podle svého a tak to prostě bude, tečka. Takže v tom nepravděpodobném případě, že bych se dohrabala k bakalářskému diplomu, si z něj můžu maximálně tak složit letadélko Káně. No hurá.
Zkráceně: čeká vás divoká přehlídka deadlinů, motivačních dopisů, nadávání na sousedku s utkvělou představou, že umí zpívat, potvrzení o dosavadním průměru známek, certifikovaným překladatelem přeložených maturitních vysvědčení, afinice k vanilkovým muffinům, nevkusných laků na nehty a výhledů na různá perspektivní zaměstnání typu výpomocná síla u KFC friťáku. Stay tuned!
